Napsali o nás - BN Deník, 24.9.2009
Jasná obloha, mráz a ekonomická krize. Co mají společného? Celkem nic. Jenže právě loni mezi Vánocemi a Silvestrem všechny tyto veličiny spojil letecký inženýr Miroslav Makovička do jedné smělé myšlenky.
Námět
„Chodil jsem v třeskutém mrazu na procházky s fenkou labradorského retrievera Peggy. Byla jasná obloha a přeci mě něco hřálo. Byla to vidina budoucnosti - teplo nevyčerpatelného zdroje, Slunce. K tomu jsem si říkal: Co když krize přijde i do dřevozpracujícího průmyslu, v němž nyní pracuji?“ vzpomíná.
„Přemýšlel jsem i o tom, jak najít perspektivní obor, který by se mi mohl stát budoucností. Uvažoval jsem také o tom, jak využít znalostí, které jsem získal na vysoké škole i v životě,“ řekl pětačtyřicetiletý absolvent ČVUT.
Právě proto se jeho myšlenky ubíraly k využití sluneční energie jinak, než je zatím běžné. Každý přece zná solární fotovoltaické panely, nebo různé typy panelů ohřívajících vodu.
Scénář
Makovička šel ale jinou cestou. Jeho myšlenky se ubíraly ke koncentračním zrcadlům. „Hned první týden letošního roku jsem narazil na první z dlouhé řady problémů – jak vyrobit přesnou laminátovou parabolu, na níž bych umístil zrcadla. Definoval jsem si průměr paraboly na 180 centimetrů se šestnácti plochami pro zrcadla. Mělo to jediný důvod. Potřeboval jsem parabolu pronést běžnými dveřmi,“ usmívá se konstruktér.
Výpočet segmentové paraboly našel Makovička na internetu a už 18. ledna začal s výrobou formy. V pronajaté kanceláři v Benešově!
Neznámou byl pro stavitele zařízení nejen výběr vhodného laminovacího materiálu, ale také výrobní postup. Makovička sice vystudoval speciální letecké materiály, takzvané kompozity, ale teprve nyní zhotovoval svůj první kompozitní výrobek. Proto také přišly potíže. Na sádrové kopyto, i když natřené separátorem, se laminátová parabola, nejspíš kvůli zbytkové vodě v sádře, přilepila. Samozřejmě nešla sejmout.
„Neměl jsem dostatečné informace o chování sádry a zbytečně jsem pospíchal. „Kvůli tomu jsem pak opravdu fyzicky plakal,“ přiznal. „Krumpáčem jsem sádru dobýval celý týden,“ uvedl.
Jenže forma, která měla sloužit i pro výrobu případné další paraboly, byla nenávratně ztracena. Metrák sádry skončil v popelnici.
Další problém nastal s tím, jak vyrobit obvodové vyztužení z hliníku, které zajistí parabole dostatečnou tuhost při pohybu. Vždyť jen zrcadla nalepená na parabole váží 55 kilogramů.
Režie
„Nesnažil jsem se vše vyrobit sám, ale najít odborníky, schopné vyřešit dílčí konstrukční problémy,“ poodhaluje Makovička svou filozofii.
Ani tak ale nešlo vše, jako po másle. Proto si letecký inženýr v březnu znovu zaplakal. To, když parabolu nechal nastříkat, ale cena za to byla v řádech vyšší, než čekal.
Celkem 81 zrcadel různých tvarů přilepil do 7. dubna vysokopevnostním lepidlem. Pak přišla na řadu konstrukce nosného systému a nosič tepelné koncentrační komory. Mezitím stále pracoval ve firmě a asistoval fence Peggy s narozením jedenácti štěňat.
Následoval převoz paraboly do Týnce nad Sázavou. To už ho i životní partnerka v budování zařízení podporovala a dokonce ho sama posílala k jejímu dalšímu vývoji.
Následovalo osazení zařízení elektrokomponenty a - další problémy. Parabola se příliš kývala při otáčení. Novým úkolem bylo odstranění tohoto nedostatku.
„A právě zde někde vznikalo motto celého projektu - Pokud známe chyby, umíme definovat cestu k jejich odstranění, tak se můžeme zlepšovat a najít pravdu.“
Střih
Přiblížila se závěrečná kompletace. Parabola dostala řídící a hydro jednotku. Vyřešit se musel také vodní okruh – primární a sekundární, pro odběr tepla z koncentrační ohniskové komory. V ní zrcadla vytvoří teplotu až 500 stupňů Celsia.
Také koncentrační komora vznikla doma a dokonce jako naprostá improvizace. Konstruktér použil hliníkový hrnec s mezistěnou. To kvůli chlazení. Podobný používají kuchařky při ohřevu mléka. Měděný výměník ručně, bez použití nástrojů, stočil do ideálního tvaru z devět metrů dlouhé trubky o průměru jeden centimetr. Přidal k němu ještě další z trubky nerezové oceli v ohnisku komory.
„Musel jsem si sám navrhnout a vyrobit i čidlo, které se v Česku vůbec nedá koupit,“ připomíná Makovička s tím, že právě tato malá součást komplexu zajišťuje přes počítač přesnou polohu paraboly ke Slunci. „Každých deset vteřin řídící jednotka vyhodnotí polohu Slunce a ohniska paraboly a zařízení otočí správným směrem,“ vysvětlil Miroslav Makovička, který svůj výrobek nazval Concentration solar parabolic system, tedy CSPS M25.
Další práci na zařízení měl začátkem července odborník, který sladil mikroprocesorové řízení pohybu paraboly.
Při závěrečné kompletaci přibyly ke konstrukci boxy s elektronikou i elektrikou a po připojení bojleru přišly na konci srpna i první zkoušky.
Makovička svůj výrobek přihlásí nejen jako chráněný užitný vzor u Úřadu průmyslového vlastnictví, ale ode dneška si jej mohou prohlédnout i návštěvníci veletrhu ForArch v pražských Letňanech.
Hudba
Postavení prototypu bylo podle Makovičky relativně finančně, ale i časově náročné. Podílelo se na něm více než 30 lidí. Od profesora na VŠ až po prodavačku šroubků. To by se v případě, že by se konstruktérovi podařilo zařízení dostat až k sériové výrobě, mělo změnit. „Dostaneme se k výbornému poměru výroba – návratnost investice,“ je přesvědčený. Právě proto se Makovička také přihlásil do pořadu České televize. Den D. Tam by chtěl najít pro budoucí výzkum a případnou malosériovou výrobu investora. Šanci by mít mohl, systém by totiž našel uplatnit jak u rodinných domů, tak například ve školách. Stačí plochá střecha a viditelnost od východu na západ.
„Náklady na pořízení paraboly by se mohly investorovi vrátit do tří až čtyř let. Záruka by měla být pětiletá a životnost více než deset roků. Fotovoltaické panely Slunce oslepuje, ztrácejí značnou část své účinnosti. Zrcadla? Ta budou Slunce odrážet stále,“ dodal exkluzivně pro Benešovský deník Miroslav Makovička.
BN Deník, 24.9.2009